Šumavský muškařský příběh Stanislava Bláhy

Autor: Stanislav Bláha

Můj rybářský příběh se začal psát prakticky od narození. V květnu tohoto roku to bude po čtyřiačtyřicáté, co uslyším z jara zpívat kosa.  Světlo světa jsem sice spatřil v nemocnici ve Vimperku, ale prvních pět let života jsem prožil na Šumavě v malebné vísce Horní Vltavici, kam se rád stále vracím.

Léta školní mám již neodmyslitelně spjaty s Vimperkem, kam jsme se přestěhovali v roce 1980. Díky místu bydliště jsem tak měl neustále v dosahu milovanou Teplou Vltavu a začal jsem pomalu poodhalovat tajemství i jiných řek jako Volyňky, Blanice a Otavy v okolí Strakonic. Po možnosti celosvazových povolenek v devadesátých letech jsem repertoár rozšířil o Ohři a nádhernou horní Otavu.

Organizovaným rybářem jsem se stal v roce 1983 a začal, jako většina v té době, v rybářském kroužku ve Vimperku. První pokusy s muškařským prutem jsem díky tátovi absolvoval již záhy, ale opravdově jsem začal muškařit od roku 1985, tehdy jen na suchou a mokrou mušku neb jiných způsobů neznaje a nebylo to ani potřeba.

Léta plynula, pomalu jsem odrůstal, absolvoval jsem nějakou tu školu a tímto vybaven jsem vyrazil do dospělého života. Neustále jsem se kromě standardního rybaření motal kolem závodění a práce s mládeží, až jsem se stal v roce 1998 referentem odboru mládeže MO ČRS Vimperk. V té době jsem měl na starost mimo svůj rybářský kroužek (tehdy ještě pod DDM Vimperk) dalších 7 kroužků (4x Vimperk, Zdíkov, Vacov a Čkyně), kde průměrně pracovalo 7 až 10 vedoucích na cca. 160 dětí. Kroužky jsme převážně směřovali k vrcholným závodům ČRS Zlatá udice. V roce 2007 můj otec vzal na náš společný rybolov tehdy svého bývalého žáka Petra Drastíka, ze kterého se po rozhovoru vyklubal velmi úspěšný závodník v muškaření (reprezentant držitel 3x stříbrných a bronzové medaile z MSJ). Nějak se mu líbilo, že umíme chytat ryby na mušku a seznámil mě s možností závodního lovu na umělou mušku a již v následujícím roce 2007 jsme okusili závody krajské divize hned na medailové pozici.

Díky integraci závodního muškaření do repertoáru naší činnosti s mládeží (celoroční kroužek, víkendová soustředění, přípravy na závody Zlaté udice a rybářský tábor na Lipně) jsem začal pociťovat svůj handicap v trenérsko-pedagogických kompetencích, tak jsem sebe vehnal do náruče školského systému a na Jihočeské univerzitě vystudoval obor Pedagogika volného času. Studium mi mnohé dalo, ale bohužel i vzalo. Někdy bývá lepší do věcí moc nevidět, neb nevědomost je sladká. Začal jsem si uvědomovat, že zázemí, které mi poskytuje zastřešující organizace, začíná být tlakem doby na financování pokřivené a pro mě již nepřijatelné. Tím jsem v roce 2012 veškerou práci s mládeží ukončil a zůstal pouze v odboru LRU muška a u závodního muškaření.

V roce 2013, když jsem se na vysoké škole blížil ke státním závěrečným zkouškám, mi byl diagnostikován zhoubný nádor. Všechno se v mém životě převrátilo a začal boj o život. Standardně ozařování, chemoterapie a pak následovaly dvě těžké operace. Musím zde vyjádřit neskonalou vděčnost všem, kteří o tom věděli a respektovali všechny moje vrtochy. Pamatuji si, že v době nejtěžší mi jako blesk z čistého nebe přistála do telefonu zpráva od Igora Slavíka, který mi mimo všeho ostatního napsal, že takhle to nekončí neb musím ještě uspořádat minimálně dalších 50 letních soustředění pro děti. To byla vzpruha, že jsem chtěl vyskočit z nemocniční postele a prohánět se šumavskou přírodou s mladými muškaři v zádech. Tak to šlo jen v myšlenkách, fyzicky to bylo možné až za dalšího půl roku po druhé operaci.

Do běžného života jsem se vrátil v roce listopadu 2015 a na jaře 2016 složil odložené státní závěrečné zkoušky. V průběhu léčby za mnou přišla moje úžasná manželka, která viděla, že mi práce s dětmi chybí a postavila mě před nekompromisní otázku, zda to ještě myslím vážně dělat práci s dětmi na vlastní pěst. Přání bylo naštěstí rychlejší než rozum a řekl jsem ano, od té doby se píše historie team4teen hlavního spolku, pod kterým jsem začal předávat dětem a později i dospělým zkušenosti z muškaření. Z důvodu diferenciace činností jsme se v roce 2017 rozštěpili na dva pobočné spolky a tím veškerá činnost s dětmi a mládeží spadá pod Junior team4teen, kterého jsem předsedou.

V Junior team4teen se zabýváme „jen“ muškařením. Máme celoroční kroužek a vlastní klubovnu díky městu Vimperk. Stále se ještě účastníme závodů, i když v tomto bodě jsem díky nemoci dozrál směrem, že není důležité, kolik se bude „našim“ dětem na krku blýskat medailí, když nebudou mít náležitou úctu k nádhernému prostředí ve kterém se pohybujeme (Teplá Vltava, Blanice nad husineckou přehradou, Otava 8A, 8 a 7). Díky tomu klademe důraz na všechny soustředění, které v průběhu roku realizujeme, aby byla v nejkrásnějších a činností člověka co nejméně zasažených lokalitách. Názorně pak ukazuji dětem jak v přednáškách, tak hlavně v biotopu přírodní cykly a děti si pak samy mohou komparativně vyhodnotit, proč stejné zákony a zákonitosti nefungují na lokalitách zasažených člověkem anebo jestli i v takových lokalitách je něco pozitivního.

Smutné na tom je, že se neustále při naší činnosti musíme potýkat s překážkami, které nám kladou různé instituce. Poměrně dlouho to bylo ze strany ČRS, kdy jihočeské děti neměly možnost koupení celosvazových povolenek a naopak děti, které s námi chtěly zažít pobyt v nádherném prostředí, byly nuceny řešit mnohdy problematický nákup hostovací povolenky, pokud nebyla možnost řešit situaci přes Jihočeský územní svaz.

Nová hrozba v našem snažení se otvírá z rukou Národního parku Šumava a rozšiřováním zón „přírodních“ – bezzásahových území, která by mohla ohrozit rybolov (muškaření) v daných lokalitách. Rozumíme záměrům ochrany přírody, jsme naladěni stejně, ale neradi bychom se dočkali, že pro ztrátu možnosti pohybu v řekách budeme nuceni ukončit svoji činnost neb už nám nebude připadat smysluplné pořádat soustředění na člověkem zničené Volyňce apod. Věříme, že dojde k nějakému rozumnému konsenzu a my budeme nadále moci děti kontaminovat krásou šumavské přírody.